Výtvarný plenér v Nízkých Tatrách

Na úvod bych chtěl podotknout, že těmito několika následujícími řádky, které mnozí z vás určitě přeskočí a přečtou si jen nadpis a autora článku, tak jako to dělám i já, bych vás chtěl stručně seznámit s průběhem výtvarného plenéru v Tatrách, jehož se zúčastnili i někteří z nás.

A o co vlastně šlo? V rámci příhraniční spolupráce gymnázia Jana Pivečky Slavičín a gymnázia v Dubnici nad Váhom proběhl ve dnech 4. - 7. října výtvarný plenér v Nízkých Tatrách. Na tuto akci bylo vybráno po 10 studentech z každé školy (včetně mě). Jako pedagogický doprovod se nemohl zúčastnit nikdo jiný než náš pan profesor Kutra. Ze slovenské strany to pak byl pan profesor Gašpar, pro nás s horší pamětí na jména prostě Gagarin.

Naši cestu vám příliš popisovat nebudu. Ne, že by nebylo o čem psát, ale účelem plenéru bylo něco jiného. Po vzájemném setkání a společné cestě obou skupin jsme se dostali až k cíli - do Liptovského Jána, do vesničky, která žila snad jen z cestovního ruchu. Snad na každé chalupě tu visel nápis ,,Private, Zimmer frei " atd. Penzion, který se stal našim přechodným domovem vypadal jako ze snu, a tak nebylo problémem se zde zabydlet a vzájemně se trochu sblížit s našimi kolegy z Dubnice.

Jednotlivé dny se od sebe výrazně nelišily, počasí nám přálo a nálada byla výborná. Po krásných večerních snech a po vydatné snídani se nožičky nás všech musely smířit s několikakilometrovou cestou k romantickým zákoutím Nízkých Tater, k místům jež nás okouzlili natolik, že jsme se je rozhodli zvěčnit uhlem, barvou a nebo černobílou fotografií. Myslím, že i pan profesor Kutra si nemohl nevšimnout naší snahy a Gagarin nás taky občas pochválil. S příchodem pozdního odpoledne jsme museli naší práce zanechat. Kochat se hrou stínů, tatranskými hvozdy a hornatým horizontem je přinejmenším příjemné, ale ještě dříve, než se začaly ozývat naše žaludky bylo nutné dostavit se na večeři. Po večeři zůstalo trochu času na tzv. ,, navazování kontaktů" - což by se dalo vyložit velmi rozmanitě. Byla i možnost jít se koupat do krytého bazénu, nebo do přírodního koupaliště s léčivou vodou. Ono to asi není nejlepší nápad jít do 20° bublající vody, když je všude okolo asi tak 12° a pak běžet v mokrých plavkách nazpět. Ale aspoň je na co vzpomínat. Celý den se tak nějak završoval společným opékáním u táboráku. I zde byl prostor pro komunikaci a spontánní konverzaci.

Ale na co jsme nechtěli ani pomyslet, stalo se. Po příjemně stráveném posledním večeru jsme se probudili do dne, jehož existenci jsme si nechtěli připustit. Bylo páteční ráno - den odjezdu. Po ránu na nás nebyl moc pěkný pohled. V jídelně plné ospalých smutných tváří se sice objevil nějaký úsměv, ale skutečnost, že za několik desítek minut opouštíme místo, které nám určitým způsobem učarovalo nebyla nijak povzbudivá. A pomyšlení na návrat do školy nám taky nedával důvod k radosti. A tak se celá 22 členná skupina dala do pohybu, v Trenčanské Teplé se rozdělila, rozloučila a za hranice pokračovala jen její polovina. A za několik chvil, v teple vlastních domovů z nás chtěl kdekdo vymámit jak jsme se měli a co jsme namalovali.

Karel Humpola